Jak se nebát sami sebe

Nedávno mě navštívila jedna známá. Je to soběstačná žena v důchodovém věku. Vykládala mi o svých výletech. Kde byla a co navštívila. Vypadala spokojeně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tuto ženu něco trápilo, až do okamžiku, kdy se zvedla a odcházela. Jen tak mimochodem si postěžovala, že je vcelku spokojená „až na ta její záda, ty ji zlobí“.

Viděla jsem její nešikovný způsob pohybu, který ji omezuje a vede k nepohodě těla i mysli. Tělo uhýbalo bolesti, kompenzovalo si slabosti, a to celé se uzavíralo do nevhodných pohybových vzorců. Přitom by stačilo tak málo!

Začít vědomě pracovat na zlepšení pohybových vzorců. Vejít do bolesti a chtít porozumět tomu, co mi tělo říká, jenže to vyžaduje ODVAHU.

Mám pocit, jako bychom se báli skutečně procítit a pochopit, co nám naše tělo říká, odhalit i emoce, které jsou za bolestí ukryty.

Cesta z bolesti je spojena s potřebou čelit strachu, že něco možná „ztrácíme“.  

Přitom bolest není nic hrozného. Berme ji jako VAROVÁNÍ. Má nás AKTIVOVAT a vzbudit naši POZORNOST. Častěji se ale setkávám s opačným přístupem. Vzniklý „problém“ na našem těle odmítáme nebo ho izolujeme jako něco nevyhovujícího, jako „ošklivé káčátko“. Odmítáme tuto část svého těla, a tím odmítáme sami sebe. NECHCEME SE PŘIZPŮSOBOVAT něčemu, co nám způsobuje bolest a nepohodlí a už vůbec NEBUDEME kvůli tomu MĚNIT SVŮJ ŽIVOTNÍ STYL!  Snažíme se odolávat pravdě, že naše tělo potřebuje NAŠI POMOC. Vždyť dokážeme ve svém životě vše kontrolovat! Je to krutý přístup k životu. Potlačujeme naši schopnost starat se sami o sebe. Tvrdost, výkon a disciplína jsou dnes moderní. Opakem je JEMNOST a pozorná péče, která pro mnohé znamená SLABOST. Zároveň vzpomeňme si na situaci, kdy jsme byli malí a nemocní. Jak nám pomohlo, když se o nás postarala maminka. Její pozorná péče a doteky. Když se dotýkala našeho nemocného těla, jako by mu dodávala sílu a energii, abychom nemoc lépe zvládli.

Abychom se uzdravili, je potřeba zpomalit, zjemnit a být k sobě pozorný.

Pácháme na sobě násilí, pokud si nechceme přiznat, že naše tělo již není tak dokonalé, mladistvé a pružné. Přehlížíme svoje tělo, pokud už nefunguje podle našeho známého způsobu. Někdy na něj máme i vztek. A k tomu všemu máme pocit, že nás tlačí do kompromisu, který jsme si nevybrali my, ale ono! Co uděláme? Odmítáme. Nechceme, a křičíme ne a ne a ne…

Jenže dokud nevezmeme tuto novou aktuální skutečnost na vědomí a nezačneme hledat konstruktivní řešení, fyzická bolest neustoupí. Hledejme cestu z bolesti k radosti. Nespoléhejme jen na pilulky, doktory, že nás „opraví“.  Všímejme si svého těla. Chtějme se o něm dozvědět co nejvíc. Možná budeme sami překvapeni, co všechno se o sobě dozvíme, a hlavně o sobě nepochybujme!

A jak to máte VY?

SDÍLEJTE

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Kde mě najdete?

Československé armády 1213
Slavkov u Brna 68401
Česká republika